Když chodím jako bez duše,
tak nade mnou vládně Venuše...
Já teď mluvím o mé bolesti,
která dospěla v neřesti....
A tak chodím světem tmou
a věřím v lásku jedinou....
Která je ode mě daleko snad tisíc mil,
jakoby déšť mé stopy na srdci jeho smyl...
Já zase další noc probdím,
po cestě neznámé chodím....
Na její konec nidy nedospěju,
stejně, jako v lásce neuspěju.
S bolestí chodím,
s bolestí spím,
nejde to přežít,
je to jak veliký stín
Objetí mi chybí,
jediné osoby,
na které závisí,
můj život jako osnovy...
Osnova je dána,
můj život však ne,
kdo ví, jak všetko dopadne...
S bolestí vstávám,
s bolestí chodím spát,
jí se vzdávám,
bez naděje...
Když ráno vstanu
a odpoledne ke kompu sednu,
pociťuju tíhu jako trám,
kterou asi neunesu, je to těžký „krám“.
Už necítím nic,
jen bolest....
která neváží snad ani o gram víc,
přesto je velká i když se hodím na „pelest“
Radostné pocity mívám,
když někde napsána bývám.
Ovšem když jednoho člověka přihlášeného vidím,
Tk v černé chodbě bez konce bloudím...
Když se dám do breku,
je to z citů..
z citů a bolesti,
když uslyším ty šelesti...
Po tvářích slzy mi tečou,
padají na zem vyprahlou...
Na zem, která zmáčená dlouho nebyla
a můj smutek celý pozbyla..
Na to místo chodím,
vzpomínky z mé mysli vysvobodím...
přesto večer brečím zas,
jak v noci hučí za oknem mráz...
Já se pomalu loučím,
když se ulicemi ploužím...
Příště sepíšu něco dalšího,
ae teď už nemám sílu na sepsání něčeho delšího...