Jdi na obsah Jdi na menu
 


O samotě stojí,
do zahrady hledí.
Všude spusta lidí,
ale ona je sama.
 

Není nikdo,
kdo by ji utěšil,
není nikdo,
kdo by jí víc ublížil.
 

Jen samota smutek a strach,
se plíží jako jed.
Všude jen samý prach,
ve skalách led.
 

Chodí cestou necestou,
hledat lásku neřestnou.
Potká jen pár lidí,
co ji ani nevidí.
 

Smutek šlape za ní,
do končin hustých.
Slzy stékají po tvářích,
strach ji kupředu honí.
 

Už nemůže dál.
Už nemůže nic.
Lehne si na cestu
a nechce nic víc.
 

Už nechce přátelé,
které ji zklamali.
Už nechce žít,
nemá proč tu být.
 

Ale jeden člověk o ní ví,
nemůže zapomenout,
nemůže bez ní žít.
A pořád sám sní.
 

A nakonec dva lidé, co o sobě nevedí,
a nakonec se milují.
Tak skončil jejich osud.
 

Ona leží na louce,
poseté kvítím.
On v lese,
s omamnou vůní.
 

Nenechte to takto končit,
řekněte svým přátelům,
že to jsou oni.
Ať nemusejí smutkem skočit.