Bylo okolo šesté hodiny, když se Lucie rozhodla, že přespí u své kamarádky Marie. Měla to pár metrů, přesto tam nedošla. Zabalila si věci, oznámila rodičům, že jde přespat ke kamarádce a odešla.
Přešla silnici a uslyšela štěkot psa, ale zároveň i něčí hlas.
„Zůstaň, Azore!“
Lucka se toho hlasu lekla a schovala se do křoví, zapoměla, že má jít ke kamarádce a sledovala postavu. Najednou se slunce začalo chýlit k západu. Postava někam zmizela a Lucka se vydala k jezeru, kde si sedla a sledovala západ slunce.
Postava se přiblížila, Lucka cítila psa a najednou vyjekla:
„Kdo jsi?!“
Nic se nedělo, pes si lehl do trávy a Lucka měla náhle strach. Slunce s chýlilo stále více k západu, přesto k němu bylo ještě daleko. Postava se přiblížila k Lucce a popadla jí do náruče.
„Miluju tě Lucko!“
Ozvalo se z jeho úst, Lucka zapoměla dýchat a znovu se roztřeseně zeptala:
„K-kdo jsi?“
„Ty mě neznáš, ale já ano, nejsem živý, zemřel jsem při západu slunce a ten koho miluju, tak zemře taky.“
Pravila postava tajemně. Lucka začala rychle dýchat a Slunce se už dotýkalo svými paprsky hřbene hor. Postava Lucku políbila a pravila:
„Dnes tedy zemřeš, jakmile poslední paprsky Slunce zhasnou nad hřebenem hor, přijdu si pro tebe!“
Lucka se mu vysmekla a utíkala ke své kamarádce Marii, kde jí všechno řekla.
„To tě chtěl jen někdo postrašit“
Řekla tiše Marie. Ale Lucka už ji neposlouchala, viděla, jak Slunce čím dál víc zapadá za daleké hory. Najednou se rozletěli dveře, nečí postava chytla Lucku a utíkala k nedalekému jezeru. Lucka chtěla začít křičet, ale nešlo to. Postava ji postavila na břeh jezera a v okamžiku, kdy zapadly poslední paprsky Slunce za hřeben hor ucítila Lucie stršnou bolest a začala křičet. Nedalo se to zastavit, až.....
Padla k zemi se slzami v očích. Nemohla dýchat,viděla nějakou postavu a psa, před zavřenýma očima jí probíhal celý život a najednou zazněl zvon a Lucka vydala poslední vzdech ve svém životě....