Ten zvláštní pocit mám,
když se na tebe dívám.
Chtěla bych se smát,
přesto se ti do očí dívat.
Rozesmát tě též,
tak jen v klidu lež.
Já tě potom přikryju peřinou,
áť nezmrzneš tou zimou.
Smích život prodlužuje
a pláč ho zase jen zkracuje.
Když prohlídneš si nebe,
uvidíš tam sám sebe.
Když brečet se ti chce,
a nemáš, o koho se opřít,
tak zkus na zeď zatlačit.
Třeba vše odezní,
štěstí se vrátí,
třeba vše odezní,
všechno se krátí...
Tak podívej se do zrcadla,
podívej se do duše své,
kde uvidíš pravdu o sobě jedině.
Pak podívej se na ostatní,
podívej, zda jsou šťastní.
Pokud ne, tak na pomoct jim jdi,
áť tímto světem nebloudí.
Oni ti to pak oplatí,
pomoct ti dají,
a když je budeš potřebovat,
tak ve štychu nenechají.
Praví přátelé v srdci zlstanou,
kdežto ti ostatní....
prostě odejdou.
Co my s tím naděláme?
Co my s tím máme...
Najdou si jiné,
hlavně že ty staré známe :)
Známe i sebe,
a pokud neznáme nic,
nezbyde nám nic víc,
než podívat se na nebe.