Sedím a spím,
sedím a bdím.
Sedím a koukám do nebe,
furt vzpomínám na tebe.
Jaké je to krásné s tebou být,
a divné bez tebe žít.
Dotýkat se se tě,
stát s tebou na mostě.
Chtít skočit dolů,
ale ty vždycky zastavíš ten pád.
Jako když mi do vody kamínek upad.
Furt vzomínám světem tmou,
chodím po večerech za tebou.
Vždycky když ještě spíš,
tak než se probudíš.
Smutně oči dívají se na tebe,
slzy padají směrem do nebe.
Ty jen spíš a nevíš,
že přišla jsem tě navštívit.
Tak všimni si mě!
Ne jako studená země.
Buď jako předtím,
kdy rozplývali jsme se štěstím.
To už je dávno minulost
a krvavé slzy stekajíc dolů po tváři,
jak hvězdy plné zaří.
Jedna slza spadne vedle druhé,
nohy už mám celé stuhlé.
Přestávám se dívat na tvůj obličej,
a dodržovat tento obyčej.
Už se nikdy nevrátím,
ty žij život svůj.
Už nikdy tě nespatřím,
ve snu si stůj.